Ronda – hvězda andaluzského vnitrozemí I.
Ronda je asi nejkrásnějším a nejzajímavějším městem vnitrozemské Andaluzie. Protože je to z Torroxu necelé dvě hodiny autem docela příjemnou cestou, vydaly jsme se tři ženy červeným kabrioletem začátkem dubna ráno na výlet. A byl to ideální čas – počasí bylo nádherné, ani jaro, ani léto, ale městem už jsme projížděly se staženou střechou, a protože Ronda ještě nebyla zaplavena turisty, užily jsme si město v klidu a míru. Také jsme skvěle zaparkovaly nedaleko Plaza de Toros de Ronda, kde je slavná aréna, a tam jsme začaly prohlídku města.
V centrální části Rondy je více placených parkovišť, která jsou relativně blízko sebe, takže když zaparkujete na jednom z nich, zvládnete centrum pěšky bez nutnosti přejíždět.
A my jsme přes menší park dorazily na Plaza de Toros de Ronda, tedy k býčí aréně. Vstupné do arény 8 € jsme zaplatily u pokladny, není třeba rezervace online. V létě a o svátcích je vstupné 10 €. V ceně je prohlídka arény včetně zajímavého areálu muzea toreadorské historie s originálními kostýmy, meči i muletami, dobovými obrazy a trofejemi, které bylo otevřeno v roce 1984.
Býčí aréna v Rondě patří mezi nejvýznamnější ve Španělsku, byla otevřena v roce 1785 a dnes je nejstarší dochovanou funkční arénou v celém Španělsku.
Stavba není nijak monumentální, je široká 66 metrů a pojme asi 5 tisíc diváků. Například aréna v Seville pojme 12,5 tisíce a v Madridu dokonce 24 tisíc lidí.
O to více je však zajímavá. Tady se totiž začala psát historie moderní koridy, protože právě zde rodina Romero, hlavně slavný Pedro Romero, poprvé zavedla styl boje s býkem pěšky s muletou a mečem. Dříve se používali koně. Legenda říká, že Pedro Romero během své kariéry udolal více než 5600 býků, aniž by byl nějak významně zraněn, což z něj učinilo až mýtickou postavu koridy.
Na jeho počest se začátkem září v Rondě koná Feria de Pedro Romero, několikadenní slavnost, při které si můžete užít průvody v tradičních krojích, flamencová vystoupení, koncerty, pouťové atrakce, ohňostroje a hlavně jedinou koridu pořádanou v Rondě – Corrida Goyesca. Tento slavnostní býčí zápas je inspirován dobou a stylem slavného malíře Francisca Goyi, kdy toreadoři nosí historické kostýmy z 18. a 19. století. Goya je známý mimo jiné slavným cyklem 33 grafik s názvem La Tauromaquia (tedy „býčí zápasy“) inspirovaným právě koridou v Rondě.
Část cyklu je možné vidět v Madridu v galerii Prado nebo v British Museum v Londýně.
Dalšími významnými toreadory z Rondy byli Cayetano Ordóñez a především jeho vnuk Antonio Ordóñez. Jejich sochy a také sochy býků jsou lákadlem pro váš fotoaparát u východu z arény.
A zajímavostí je, že stopa rodiny Ordóñez je v Rondě stále zřetelná. Vnuci slavného Antonia dnes Plaza de Toros provozují.
Dalším toreadorem, o kterém je třeba se zmínit, je bohužel Curro Guillén. Bohužel proto, že je jediným toreadorem, který v býčí aréně v Rondě zemřel. Původem ze Sevilly, ale osudnou se mu stala Ronda. 20. května 1820 ho v Plaza de Toros probodl býčí roh. Pohřben byl pod pískem u vstupu do arény kousek od místa, kde je rozsypán popel Antonia Ordóñeze. V Rondě je po něm pojmenovaná ulice a 200 let od jeho smrti vyšla kniha o jeho životě od spisovatele a novináře Santiaga Sancheze Trávese „Curro Guillén – mýtus, který zemřel v Rondě“.
Když jsme se vydaly z arény směrem ke světoznámému mostu El Puente Nuevo (Nový most), bylo už spíš léto než jaro. Naštěstí to byl kousek a příjemná procházka.
Impozantní kamenný most spojuje historickou a novou část města nad hlubokým kaňonem El Tajo, který zde vyhloubila řeka Guadalevín.
Most je známý snad ze všech pohlednic a fotografií z Rondy, ale stát na něm, vidět tu hloubku a obdivovat lidský um, který v 18. století bez moderní techniky toto dílo stvořil, je dechberoucí.
El Puente Nuevo je vysoký 98 metrů a dlouhý 66 metrů. Dokončen byl v roce 1793 po 34 letech.
Ale až na druhý pokus. První most byl dostavěn v roce 1735 a o šest let později se zřítil a zabil 50 lidí. Důvodem zřícení byla špatná práce, nedostatek podpěr a špatné uzavření mostního oblouku. V roce 1751 bylo rozhodnuto o výstavbě Puente Nuevo, předtím bylo ale potřeba vyřešit financování mostu, a tak město Ronda uvolnilo 15 000 reálů z městské kasy a na zbytek se použily daně obyvatel.
Puente Nuevo byl mnoho let nejvyšším mostem světa. V roce 1839 ho překonal most ve francouzském Caille.
Dnes je Puente Nuevo, kromě toho, že spojuje obě strany města, symbolem Rondy a nejnavštěvovanějším turistickým místem široko daleko.
Puente Nuevo po staletí přihlíží historii, lidským příběhům a osudům.
Legenda říká, že předtím, než byl most postaven, se milenci, kteří bydleli na opačných stranách, domlouvali tajně zrcátky, ve kterých se odrážely sluneční paprsky.
V roce 1917 došlo v Rondě k tragické události, kdy se v soutěsce uprostřed noci zřítil skalní útvar a pohřbil 15 lidí, kteří bydleli v mlýnech nacházejících se na dně kaňonu Tajo. Mlýny ke své práci využívaly sílu proudů řeky Guadalevín. Mezi mrtvými bylo prý 10 členů jedné rodiny. Když jsme v Rondě byly my, koryto řeky bylo skoro vyschlé, a to zřejmě kvůli změně klimatu.
Uvnitř mostu jsou místnosti, které sloužily jako vězení, jednu dobu i jako hostinec, a dnes je tam malé muzeum historie mostu.
Most neblaze proslul za občanské války (1936–1939), kdy místnosti právě sloužily jako vězení. Traduje se, že zajatci byli shazováni z mostu do rokle El Tajo a že jsou stále slyšet kroky, hlasy a nářek jejich duchů.
Legenda také říká, že při stavbě mostu zahynuli i někteří dělníci a jejich duše prý most hlídají a zjevují se za mlhy nad roklí El Tajo.
Podle místních pověstí byl most i svědkem milostných tragédií, nešťastní milenci končili skokem na dně 122 metrů hluboké rokle.
Další zajímavostí je, že most je postaven z kamene vytěženého přímo z rokle pod mostem.
Most inspiroval i Ernesta Hemingwaye a Orsona Wellese.
Orson Welles byl Rondou zcela okouzlen a je poblíž na své přání pohřben.
Ernest Hemingway použil motiv nešťastných zajatců shazovaných z mostu ve známém románu z období občanské války Komu zvoní hrana a byl fascinován býčími zápasy, o kterých psal v nádherném románu Fiesta. Známý je i jeho výrok: „Kdybych měl jet do Španělska na svatební cestu, jel bych do Rondy.“
Opouštíme most a vydáváme se směrem na náměstí Plaza Duquesa de Parcent, kde se nachází hlavní historický kostel Iglesia de Santa María la Mayor. Náměstí je plné venkovních turistických restaurací, asi jsme si nevybraly tu nejlepší. Příště se zanoříme více do okolních uliček směrem od centra a najdeme nějakou typickou rodinnou restauraci, kterou zde budu moci doporučit. K historii a kultuře přece patří i gastronomie.
Loudavým krokem jdeme směrem k autu a ještě si v baru dáme na rozloučenou sangrii a cortado (káva s trochou horkého mléka, tak nějak po španělsku skvělá), pár posledních fotek, nasedat a jedeme…
Byl to krásný den a určitě ho budeme opakovat, protože Ronda prostě stojí za to a hlavně na mém seznamu jsou další místa, která zde chci navštívit.
